Jedeme do Španělska – letíme

Jarní cestování po Sicílii nás nadchlo natolik, že jsme se rozhodli, že pokud to jen trochu půjde, tak budeme jezdit podzim a jaro, vždy na cca měsíc směr jih.

Koncem léta nastalo velké dilema kam a hlavně i jak. Že Svatavou je jasné, ale jak si to zkrátit aby jsme nemuseli trápit Alex dlouhými přejezdy? Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme směr Španělsko, Portugalsko, Mára povalí sám autem, my s Alex poletíme a sejdeme se v Barceloně, odkud už pojedeme všichni společně.

Let do Barcelony

V polovině září jsme se začali koukat po letenkách a rovnou sem koupili na úterý 15.10.2024. Tím byl stanoven termín odjezdu Máry směr Španělsko a celkově začátek našeho cestování. Mára vyrážel Svatavou sám v sobotu a měl tedy 3 dny + pul dne rezerva na to aby dojel do Barcelony.

Alex letěla letadlem prvně, já asi po 100 letech a přiznám se, že v den odjezdu sem byla opocená až na ponožkách.

Letenku jsme koupili přes letuska.cz, letěli jsme se společností Vueling a jelikož jsem se bála nočního letu, tak jsem hledala hlavně lety přes den. Check in jsem si udělala už doma online (byla jsem strašena operátorkou na letušce, kam sem radši volala, že je lepší to udělat doma, jelikož se prodává víc letenek než je míst, nemusíme se pak vejít do letadla a navíc u těchto nízkonákladovek může být i odbavení zpoplatněno), takže frontu na odbavení jsem čekat nemusela.
Co jsem ale nevěděla, je že rodiče s dětma mohou využít při kontrole Priority Lane což je přednostní odbavení a nemusíte čekat tu děsnou frontu jako my. Takže si pak následně ušetříte nervy, pár litru potu a nenávistné pohledy od ostatních ve frontě…
Kontrola taky nebyla žádný med. Na Alex jsem byla sama, nebylo kam ji posadit a když viděla všechny ty dobroty, co jsem měla schované v batohu a tam je musela vyndat, nastalo peklo na zemi (s jídlem ani pitím pro Alex nebyl problém. Měla sem 0,5 l vody v nové neotevřené lahvi a v pohodě). Pohledy ostatních cestujících se změnili z nenávistných na ,,chcípni hned na místě nebo příště s tím děckem zůstaň doma“. Když jsem tedy konečně vše narvala zpět do batohu, Alex si vyřvala jedno lízo bylo už vlastně vyhráno, sem si myslela…

Potom už vše šlo celkem dobře a čekání na otevření vstupu do letadla uteklo až podezřele rychle (je možnost využít dětských koutků co jsou na letišti). Do letadla sem nastupovali mezi posledníma, jelikož představa, že musím Alex držet na místě o cca dalších 40 min déle než je nutné byla děsivá. Let byl taky ok, trval cca 2,5 h ale ke konci už to bylo něco. Jelikož Alex bylo přes 2 roky, měla svou letenku (za stejné prachy jako já), své sedadlo a letuška trvala na tom, že při přistání musí sedět sama a připoutaná. No už mi ale nikdo neřekl, jak to tomu děcku vysvětlit… Tablet a další hračky, ji už samozřejmě nebavilo.

Jsme venku z letadla. Ufff… Teď poslední výzva, potkat se s Márou. Samozřejmě, že u letiště není žádné velké parkoviště, kde můžete stát třeba hodinu. Je tam jedno, na 10 min a pak za raketu… Čekala bych, že bude na letišti nějak přehledně značeno, jak se z něho dostat, nebylo. Lítala sem, sem a tam s Alex v náruči, která po celém dni vážila asi tak o 20 kg více a snažila se zorientovat… Přiznávám, že jsem v tomhle stádiu toho už měla vážně plné zuby. Litovala jsem, že nemám nějaký skladný kočár (náš Thule čekal ve Svatavě) a nemám ani na vteřinu možnost usadit Alex někam, kde budu vědět, že nezdrhne… Letiště v Barceloně je prostě třeba projít kompletně celé, přes všechny ty obchody, restaurace a nevím co všechno, jet asi 10ti eskalátorama, projít přes pásy s kuframa a pak je člověk konečně venku. Abych se dostala na parking, ptala jsem se asi 5ti lidí a to jsem si myslela, že mám orientační smysl :-D.
Nakonec to vše klaplo a Marek si nás vyzvedl na parkovišti, kde kvůli 10ti minutám nebylo ani pořádné přivítání…